Aleshův zápisník - Co hlava zapomene, nechť je zapsáno

Tenis jsem hrál dvakrát v životě. V roce 2008 na dovolené na Tenerife se švagrem Zdendou Vítkem. A poté v roce na 2017 na Corfu, čtyřhru se strejdou Alešem Vítkem (tedy je to strejda mojí manželky Lucky, ale je to prostě strejda) a přáteli. Tenis jako sport ani vlastně nemám moc rád. Určitě bych vyjmenoval deset dalších sportů, které mám raději. Přesto.. Snídaně v Avignonu v roce 2016 V roce 2016 jsme se strejdou Alešem a jedním dalším kamarádem (Zdendou Kosem) vyrazili autem na mistrovství Evropy ve fotbale ve Francii. Nebyla to pánská jízda v tradičním slova smyslu, všichni tři jsme velmi slušní a hodní. Každopádně výlet to byl naprosto úžasný a kdykoliv jsme se poté viděli, vzpomínali jsme na cestu po francouzských vinicích a nebo na nezapomenutelnou snídani v Avignonu před papežským palácem. To jsou takové ty chvíle, kdy člověk zapomene na jakékoliv starosti. Po návratu z cest jsme si řekli, že se do Francie vydáme za dva roky znovu a že nás tentokrát Aleš vezme do Pa

Nemám ambice být blogerem. To vůbec. Přesto se mi v životě stávají věci, které bych si občas rád uchoval v hlavě. Jenže paměť je prevít a asi nejsem jediný, komu občas nějaký ten intenzivně prožitý zážitek postupně vybledne, až propadne v zapomnění. V posledních letech se mi stalo několikrát, že jsem prožil něco, o čemž jsem si říkal, že na to do konce života nezapomenu. Problém je, že kolikrát si už ani nepamatuji, co to vlastně bylo za zážitek. Tento "blog" bude tedy takový můj zapomínáček, který mi vždy připomene to, co jsem prožil. Můj první příběh je skoro až neuvěřitelný, ale věřte, že se opravdu stal. Možná po přečtení tohoto prvního blogu pochopíte, proč jsem se do psaní pustil a proč chci, abych na to nikdy nezapomněl.