Tenis jsem hrál dvakrát v životě. V roce 2008 na dovolené na Tenerife se švagrem Zdendou Vítkem. A poté v roce na 2017 na Corfu, čtyřhru se strejdou Alešem Vítkem (tedy je to strejda mojí manželky Lucky, ale je to prostě strejda) a přáteli. Tenis jako sport ani vlastně nemám moc rád. Určitě bych vyjmenoval deset dalších sportů, které mám raději. Přesto..
V roce 2016 jsme se strejdou Alešem a jedním dalším kamarádem (Zdendou Kosem) vyrazili autem na mistrovství Evropy ve fotbale ve Francii. Nebyla to pánská jízda v tradičním slova smyslu, všichni tři jsme velmi slušní a hodní. Každopádně výlet to byl naprosto úžasný a kdykoliv jsme se poté viděli, vzpomínali jsme na cestu po francouzských vinicích a nebo na nezapomenutelnou snídani v Avignonu před papežským palácem. To jsou takové ty chvíle, kdy člověk zapomene na jakékoliv starosti. Po návratu z cest jsme si řekli, že se do Francie vydáme za dva roky znovu a že nás tentokrát Aleš vezme do Paříže na tenisové Roland Garros. Jak jsem již napsal, tenis není úplně můj sport, ale moc jsem se těšil.
Je zbytečné vyprávět o plánování a chystání cesty. Výsledkem nakonec bylo ale to, že jsme do Paříže měli vyrazit jen Aleš a já. A tak jsme se rozhodli z ekonomických důvodů letět letadlem. A zde začal náš málo uvěřitelný cestovatelský příběh..
Zatímco vstupenky na tenis jsme měli zajištěné s předstihem, samotné letenky jsme kupovali dost pozdě. Přesto jsme nějakých deset dní před začátkem výletu sehnali dvě zpáteční letenky z Prahy do Paříže za slušnou cenu. Navíc jsme měli letět s Air France, na což jsem se rozhodně těšil. Člověk často létá s českými nebo nízkonákladovými společnostmi, ale Air France měla být jiná liga. No, byla to jiná liga.
Odlet byl naplánovaný na středu 30. května ve 20:35. Aleš jako zkušený, světem otřelý, cestovatel navrhl, že se na letišti sejdeme nějak v půl osmé na pohodu. Já samozřejmě dorazil poctivě o chvilku dříve a hned po příjezdu do odletové haly jsem zjistil, že start letadla bude opožděný a že se odkládá na 21:10. Pohoda, řekl jsem si. Následně po chvíli dorazil můj spolucestovatel a i když bylo hodně času a měli jsme jen příruční zavazadla, řekli jsme si, že půjdeme na bezpečnostní kontrolu a budeme čekat uvnitř terminálu. Klasika, nic nového.
Na letišti byl klid a kontrolu jsme měli hotovou za pár minut. Do plánovaného odletu zbývalo moře času a Aleš tak navrhl, že bychom mohli jít do salonku Erste salonku, aby se nám čekalo pohodlněji. Hned na recepci salonku nás mladá paní informovala o tom, že náš let má zpoždění. Zároveň nás upozornila, že odlet nebude 21:10, ale spíše tak 22:30, protože letadlo ještě ani nevyletělo z Paříže. Nevadilo nám, prostě jsme byli připraveni čekat.
Myslím, že nám čas v salonku ubýhal příjemně poklidně a nijak jsme se nenudili. Po očku jsme sledovali obrazovku s plánovanými odlety a po nějaké době jsme zaznamenali jen to, že se odlet posunul na 21:50. To jsme tušili.
Poklidný večer nabral následně velké grády. Asi tak v půl desáté jsem šel na toaletu a ve chvíli, když jsem procházel kolem obrazovky s odlety, všiml jsem si, že už je u našeho letu "boarding". Na Aleše jsem pokynul, aby se připravil, že půjdeme. Malinko více zděšený jsem byl ve chvíli, kdy se při návratu z toalety boarding změnil na "last call". Na WC jsem byl krátce, asi minutku. Aleš byl ale v klidu, Gate je přeci za rohem, sejdeme schody, sjedeme po eskalátorech a jsme tam.
Jo, byli jsme tam za malou chvilku. Jakmile jsme náš Gate měli v dohledu, tušil jsem značný problém. Na LED obrazovkách nad Gatem byl totiž velký nápis CLOSED. Velmi brzy jsme pochopili, že problém nabírá obřích rozměrů a že Paříž je pro nás najednou nesmírně daleko. Mladá slečna u pultíku u Gatu se na nás již z dálky usmívala, avšak brzy se ukázalo, že úsměv to byl "přející" a ironický. "Jdete pozdě, pánové," zaznělo z jejich úst. My v první chvíli ještě s úsměvem odpověděli, že se omlouváme, že jsme pospíchali, jak jen to bylo možné.
Ona nás ale velmi rychle vrátila z oblak mířících do Paříže na tvrdou podlehu pražské odletové haly. Očividně jí to dělalo náramně dobře, když nám podruhé oznámila, že jdeme pozdě, že byl nástup do letadla ukončený a že máme smůlu. Byl to obrovský paradox, letadlo stálo u Gatu, tubus byl stále k letadlu "přicucnutý", od vstupu do letada jsme byli tak 30 metrů a ona nám řekla, že nás nepustí.
Na řadu přišla samozřejmě diplomacie, argumenty a přemlouvání. Mladá slečna ale neměla potřebu projevit ani špetku lítosti a soucitu. Celou dobu s ironickým úsměvem konstatovala, že nás do letadla nepustí. "Boarding začal ve 21:27 a vy jste dorazili ve 21:40," tak to měla napsané na papírku, který si kvůli nám očividně připravila, aby se měla čím ohánět. Stále velmi slušně jsme jí poprosili, jestli by třeba nemohla někomu zavolat. A poprosit ho, aby jsme byli vpuštěni. Ano, zavolala. Hovor kolegni (mající na starost nástup do letadla) trval asi pět vteřin: "Maruško, tak jsou tady ti dva... Jo, jo, jasný... Tak ahoj." S dalším úsměvem na tváři nám oznámila, že máme smůlu, že nás do letedla nepustí.
Celkem jsme se dohadovali odhadem tak deset až patnáct minut. Až ve chvíli, kdy začal tubus odjíždět od letadla, jsme věděli, že máme opravdu smůlu. Slečna byla očividně spokojená, vyhrála. Bylo deset večer a ona nám předala lístek, na kterém bylo napsáno telefonní číslo do kanceláře Air France, kde si prý můžeme koupit novou letenku. Ať ale počítáme s tím, že lety jsou nyní hodně plné a že v té kanceláři stejně nikdo nebude a že tam otvírají až v osm ráno. Perfektní.
My ale chtěli ve čtvrtek po poledni na Nadala! Takže hned na letišti jsme v odletové hale začali shánět jednosměrné letenky do Paříže. Ideálně hned, ať to stojí, co to stojí. Jo letenky jsme našli. Za 7000 Kč pro jednoho. Jednosměrně do Paříže za sedmičku? No, to jsem se začal kroutit. Nakonec jsme po dvaceti minutách hledání na mobilu nějakým zázrakem našli přímo na webu ČSA dvě volná místa do Paříže na druhý den ráno, na čtvrtek v 7:00. A jen za 4600 Kč, ideální!
My ale byli stále na letišti a bylo 22:30. Teď nás tedy čekala další méně příjemná povinnost, zavolat domů, že i když jsme na letišti byli v 19:30, uletělo nám letadlo startující v nějakých 22:00. Aleš toto oznámení své ženě Zdeničce odložil až na čtvrtek, já musel hned. Potřebovali jsme Lucinku, aby pro nás dojela na letiště a aby nás odvezla k nám domů, kde u nás Aleš přespal. Druhý den ve třičtvrtě na šest ráno jsme po bezesné noci vyrazili zpět na letiště, abychom to zkusili na druhý pokus.
Ten tedy vyšel na jedničku, i když je pravda, že jsem měl trochu obavy, když mi Aleš v 6:10 po bezpečnostní prohlídce s ledovým klidem oznámil, že jdeme do salonku Erste na snídani, protože má hlad a protože máme dost času do odletu. Ani snídaně ve stresu ale nezměnila nic na tom, že jsme šťastně a v pořádku dorazili po deváté hodině do Paříže. Program na Roland Garros začínal v 11:00, takže bychom měli s odřenýma ušima vše důležité stihnout.
Pokud jsme si mysleli, že se nic dalšího už stát nemůže, tak jsme se ale malinko spletli. Aleš žil několik let v Paříži a dobře to tam zná. Hned na letišti jsme tedy šli k automatu prodávající jízdenky na vlaky RER s tím, že do centra pojedeme stejně jako tisíce dalších turistů vlakem. Sešli jsme dvě patra do podzemí, odkud vlaky odjíždějí. Sedneme si na volná místa ve vlaku a čekáme na odjezd, jede to za tři minuty.. Když se ani po patnácti minutách nic nedělo a vlak stále byl na svém místě, začal jsem tušit další problémy.
A ty přišly. Po nějakých dvaceti minutách začali lidé z vlaku vystupovat a Aleš (dobře rozumějící francouzsky) vyrazil také ven, aby zjistil, co se děje. Vlak nejede a nepojede. Někde po cestě se prý rozbilo jakési návěstidlo. Bylo tak 9:30 a vlaky se prý rozjedou tak v jedenáct. Pecka. Zřízenkyně vlaků RER nám oznámila, že by bylo nejlepší jet náhradním kyvadlovým autobusem. Stačí prý vystoupat čtyři patra nahoru a tam budou autobusy přistavené.
Jak to dopadlo? No, dva lístky na RER za 20 EURO jsme nakonec zahodili a jeli jsme taxíkem za 70 EURO. Dovedete si představit, když na obřím letišti, kde jsou tisíce lidí, musí fungovat kyvadlová doprava? Nejen že jsme do žádného autobusu nezvládli nastoupit, ono to ani nešlo, protože tam prostě k našemu terminálu 2F žádné vůbec nedorazily. Můj názor byl takový, že problém s porouchaným návěstidlem byl akcí taxikářů. Protože ti fungovali perfektně. Byly tam stovky taxikářských aut a během chvilky jsme byli na cestě. To musely být žně. Přibližně v jedenáct jsme byli na hotelu, odkud jsme to měli na Roland Garros pěšky nějakých patnáct minut.
Takže ač to bylo neuvěřitelné, v půl dvanácté jsme byli v areálu a mohli jsme se bavit tenisem. Zážitky na tenisu byly příjemné a o nich mohu napsat někdy příště. Tohle je ale o cestování. Tak se malinko posuňme v čase...
Na Roland Garros jsme měli původně jít jen ve zmiňovaný čtvrtek. Pár dní před odletem Aleš koupil vstupenky i na pátek (tu mojí mi dal jako opožděný dárek k narozeninám, díky!) a nakonec v pátek večer jsme si koupili i vstupenky i na sobotu (chtěli jsme vidět Petru Kvitovou, kterou nám v pátek kvůli dešti odložili). Jasné bylo, že v sobotu jsme nemohli vidět celý program, protože zpáteční let byl u Air France plánovaný na 18:10.
Air France. Z naší nepříliš vydařené středeční cesty s Air France jsem neměl dobrý pocit. Také kvůli tomu jsem jen tak mezi řečí Alešovi navrhl, že bychom mohli udělat klasický online check-in zpátečního letu v pátek večer, až se vrátíme z tenisu. Ležíc v naší parádní manželské posteli jsme se do check-inu pustili. Nikoho asi nepřekvapí, že nám aplikace v mobilu hlásila neznámou technickou chybu. A že se Air France omlouvá, ale že máme check-in udělat buď v kiosku na letišti a nebo klasicky u přepážky. Aleš zůstával relativně v klidu, já začínal skoro 24 hodin před odletem celkem panikařit. Tohle nedopadne dobře.
Přesto jsme si i sobotní program turnaje užili. Vzhledem ke skutečnostem jsme se ale rozhodli, že na letiště vyrazíme s trochu větším předstihem než je hodina do odletu. To nás asi osvítil bůh svatý..
Na letišti jsme byli v nějakých 16:30, takže skoro dvě hodiny před odletem. Samoobslužný kiosek psal naprosto identickou technickou chybu jako mobilní aplikace, a tak jsme šli klasicky k odbavovací přepážce. Za přepážkou seděl sympatický padesátník, který se chopil našich dokladů a začal nás odbavovat. "Samozřejmě, není problém, jdeme na to." Úsměv na tváři ho přešel asi po deseti vteřinách, kdy i jemu systém na terminálu vyhodil chybovou hlášku. Zatímco kiosky a aplikace hovořily velmi neurčitě, pán za přepážkou měl okamžitě jasno. "Co se dívám do systému, neabsolvovali jste cestu do Paříže, nemůžete absolvovat cestu zpět." Jak chabý byl náš argument, že máme přeci zpáteční letenku, za kterou jsme zaplatili. To ano, to jsme měli. Nenaplnili jsme ale základní podmínu zpátečního letu u zpáteční letenky. Abychom mohli absolvovat cestu zpět, musíme absolvovat i cestu tam. Do háje, to jsme chtěli, ale vy jste nás do letadla nepustili. Chybami se člověk učí. Teď už alespoň vím o pravidle "No-show" u některých leteckých společností.
My ale podmínku "No-show" v tu chvíli na letišti neznali a cítili jsme velkou křivdu. Začal dlouhý maraton vysvětlování, argumentování, přemlouvání a řešení. Telefonát kamsi do ústředí a zase dohadování. Ve výsledku to dopadlo dle očekávání. Pán za přepážkou nedokázal pomoci. Systém mu prostě neumožní boarding passy vytisknout. Jediná cesta je, že zaplatíme taxu za odblokování zmrazených letenek. Bylo nějakých 17:10, odlet letadla 18:10.
Aleš jako zkušený cestovatel a zkušený uživatel francouzského jazyka s pomocí angličtiny dostal z pána na přepážce informaci, že případnou reklamaci můžeme zkusit uplatit hned na letišti v kanceláři ticketingu. Otevřeně ale řekl, že si myslí, že máme smůlu a že budeme muset taxu zaplatit, pokud chceme letět v 18:10.
My (tedy hlavně Aleš) jsme se nevzdali a vydali se letištní halou do přibližně 500 metrů vzdálené kanceláře ticketingu Air France. Zda nastala další neuvěřitelná věc, která se mohla stát snad jen nám. Ve chvíli, kdy jsme byli od zmiňované kanceláře asi deset metrů, vystartovala proti nám letištní policistka, že se musíme okamžitě zastavit a že nemůžeme jít dál. Bylo nějakých 17:15 odhadem. Co se proboha zase stalo? Za kanceláří ticketingu byla další část odletové haly s velkým volným prostorem a přepážkami. Celý tento prostor byl během minuty bez lidí a vypadal tak trochu strašidelně. A co víc, uprostřed odletové haly stál bez cizího povšimnutí kufr. "Opuštěné zavazadlo, hrozba teroristického útoku. Vše se musí vyklidit," rozhazovala rukama zřízenkyně letiště.
V následujících deseti vteřinách jsem úplně zapomněl na to, že máme starosti s letenkou do Prahy. Jsem technicky založený člověk a první na co jsem se podíval, byly stropy odletové haly. Říkal jsem si, co by případný výbuch asi se střechou a halou udělal.. Každopádně do kanceláře ticketingu jsme nemohli, byla uzavřená. No, vypadalo to, že se bude čekat na národní gardu, armádu, policii, hasiče a pyrotechniky. Už jsem se začínal smiřovat s tím, že do Prahy v sobotu neodletíme.
Čekání na záchranu bylo ale celkem krátké. Asi tak po pěti minutách napochodoval k osamocenému kufru dvoumetrový černý zřízenec letiště, během vteřiny kufr otevřel a začal se v něm přehrabovat. V kufru bomba nebyla, ten muž byl ale v mých očích hrdina. Když jsem na tu scénu z nějakých třiceti metrů koukal, tak jsem neměl pocit strachu, říkal jsem si, že jsem dost daleko. Ale na jeho místě bych tedy ten kufr neotevřel..
Pozitivní bylo, že asi po minutě byla otevřená kancelář ticketingu Air France a my se mohli jít dohadovat. Řekl bych, že v tu chvíli bylo tak 17:25. Aleš paní za pokladnou zopakoval náš pohnutý příběh a nikoho asi nepřekvapí, že postarší úřednice stejně jako pán za odbavovací přepážkou zopakovala, že máme smůlu a že není možné absolvovat let zpět bez zaplacení taxy. Poprvé padla otázka, kolik vlastně ta taxa je. Odpověď zněla jasně: "250 Euro." To se mi podlomili kolena. Alešovi očividně ne a začal protestovat, že to je komunismus a že to prostě není možné. Že máme zpáteční letenku, že nás nevzali do Paříže a že teď nás nechtějí vzít ani z Paříže.
Paní pouze pokrčila rameny, že ona si to nevymyslela a že s tím moc neudělá. Řekli jsme jí, že tedy poletíme jiným letadlem s jinou společností. "Ano, to můžete, ale až zítra. Dnes už nic neletí.." Dobrý. Tak nám prodejte prostě obyčejnou jednosměrnou letenku z Paříže do Prahy dnes v 18:10. "Vidíte, to mne nenapadlo. Dobrý nápad. Kouknu na cenu.. Aha, tak cena je v tuto chvíli 314 Euro za jednu letenku," dodala s nešťastným výrazem ve tváři. Následně se podívala na hodiny nad hlavou a konstatovala, že bychom se měli urychleně rozhodnout, zda v těch 18:10 poletíme, že se neúprosně blíží odlet. Aleš udělal klíčové rozhodnutí. Chceme letět domů dnes. Na pultík položil posledních 250 Euro, co měl v hotovosti. Paní začala okamžitě tisknout boarding pass. Jen ho dotiskla, následoval očekávaný dotaz. "A pán vedle vás zaplatí jak?" Aha, jasný, 250 Euro za jednoho. Takže 500 celkem. Já se už viděl, jak spím na letišti. Možná i Alešovi se na pár vteřin udělalo nevolno, ale s ledovým klidem ve tváři podal paní svou platební kartu s poznámkou, že druhých 250 Euro zaplatíme kartou.
Pak už to šlo rychle. Dva boarding passy, potvrzení o zaplacení, potvrzení o naší nespokojenosti se službami Air France a hurá k bezpečnostní prohlídce. Díky bohu tam nebyla u kontrol ani noha, takže jsme prošli prakticky plynule a v 17:40 jsme byli u našeho Gatu, kde akorát začal nástup do letadla. Věděli jsme, že se to dá stihnout za méně než třináct minut, přesto jsme ještě rychle doběhli do obchůdku opodál, abychom ratolestem koupili nějakou sladkost z cest. Pak už jsme pelášili do letadla. Všechno dopadlo perfektně, v 18:26 se letadlo odlepilo od země a v nějakých 19:34 jsme dosedli v Praze. Ani nevím, jakým letadlem jsme letěli. Asi nějaký Boeing, myslím. Bylo to prakticky stejné letadlo, jakým lítáme s ČSA nebo Smartwings. Akorát bylo na palubě občerstvení v podobě malé houstičky se šunkou a jeden nápoj dle vlastního výběru. Trochu drahá sranda.
Za blbost se platí, to je jasný. Stejně tak má něco do sebe, když o něčem řeknete, že to byl "výlet za všechny prachy". Jen pro zajímavost, naše náklady na let Praha - Paříž a Paříž - Praha byly následující (počítáno na dvě osoby):
Zpáteční letenka Air France - 7400,-
Jednosměrná letenka ČSA - 9200,-
Taxa za odblokování letenek v Paříži - 12750,-
CELKEM - 29350,-
To se vyplatí.
Peníze přeci nejsou všechno. I když jak říkal na závěr Aleš: "Opět se potvrdilo, že když se člověk dostane do problémů, tak nejjednodušší pomocí jsou peníze.."
Tento můj "blog" byl na úvod asi dost dlouhý. Pokud jste to dočetli až sem, tak jste stejní hrdinové jako ten dvoumetrový zřízenec, který bez bázně a hany otevřel uprostřed odletové haly kufr s nejistým obsahem.
A pokud třeba uvidím, že tento můj příspěvek někoho zajímal, tak zkusím zase někdy něco napsat. Třeba hned o zkušenostech a zážitcích ze samotného Roland Garros.. Nebude to takové drama, ale kdyby třeba někdo někdy chtěl na RG vyrazit, mohl by to mít jako inspiraci.
Mějte se a Air France zdar!
 |
| Snídaně v Avignonu v roce 2016 |
Je zbytečné vyprávět o plánování a chystání cesty. Výsledkem nakonec bylo ale to, že jsme do Paříže měli vyrazit jen Aleš a já. A tak jsme se rozhodli z ekonomických důvodů letět letadlem. A zde začal náš málo uvěřitelný cestovatelský příběh..
Zatímco vstupenky na tenis jsme měli zajištěné s předstihem, samotné letenky jsme kupovali dost pozdě. Přesto jsme nějakých deset dní před začátkem výletu sehnali dvě zpáteční letenky z Prahy do Paříže za slušnou cenu. Navíc jsme měli letět s Air France, na což jsem se rozhodně těšil. Člověk často létá s českými nebo nízkonákladovými společnostmi, ale Air France měla být jiná liga. No, byla to jiná liga.
Odlet byl naplánovaný na středu 30. května ve 20:35. Aleš jako zkušený, světem otřelý, cestovatel navrhl, že se na letišti sejdeme nějak v půl osmé na pohodu. Já samozřejmě dorazil poctivě o chvilku dříve a hned po příjezdu do odletové haly jsem zjistil, že start letadla bude opožděný a že se odkládá na 21:10. Pohoda, řekl jsem si. Následně po chvíli dorazil můj spolucestovatel a i když bylo hodně času a měli jsme jen příruční zavazadla, řekli jsme si, že půjdeme na bezpečnostní kontrolu a budeme čekat uvnitř terminálu. Klasika, nic nového.
Na letišti byl klid a kontrolu jsme měli hotovou za pár minut. Do plánovaného odletu zbývalo moře času a Aleš tak navrhl, že bychom mohli jít do salonku Erste salonku, aby se nám čekalo pohodlněji. Hned na recepci salonku nás mladá paní informovala o tom, že náš let má zpoždění. Zároveň nás upozornila, že odlet nebude 21:10, ale spíše tak 22:30, protože letadlo ještě ani nevyletělo z Paříže. Nevadilo nám, prostě jsme byli připraveni čekat.
Myslím, že nám čas v salonku ubýhal příjemně poklidně a nijak jsme se nenudili. Po očku jsme sledovali obrazovku s plánovanými odlety a po nějaké době jsme zaznamenali jen to, že se odlet posunul na 21:50. To jsme tušili.
Poklidný večer nabral následně velké grády. Asi tak v půl desáté jsem šel na toaletu a ve chvíli, když jsem procházel kolem obrazovky s odlety, všiml jsem si, že už je u našeho letu "boarding". Na Aleše jsem pokynul, aby se připravil, že půjdeme. Malinko více zděšený jsem byl ve chvíli, kdy se při návratu z toalety boarding změnil na "last call". Na WC jsem byl krátce, asi minutku. Aleš byl ale v klidu, Gate je přeci za rohem, sejdeme schody, sjedeme po eskalátorech a jsme tam.
Jo, byli jsme tam za malou chvilku. Jakmile jsme náš Gate měli v dohledu, tušil jsem značný problém. Na LED obrazovkách nad Gatem byl totiž velký nápis CLOSED. Velmi brzy jsme pochopili, že problém nabírá obřích rozměrů a že Paříž je pro nás najednou nesmírně daleko. Mladá slečna u pultíku u Gatu se na nás již z dálky usmívala, avšak brzy se ukázalo, že úsměv to byl "přející" a ironický. "Jdete pozdě, pánové," zaznělo z jejich úst. My v první chvíli ještě s úsměvem odpověděli, že se omlouváme, že jsme pospíchali, jak jen to bylo možné.
Ona nás ale velmi rychle vrátila z oblak mířících do Paříže na tvrdou podlehu pražské odletové haly. Očividně jí to dělalo náramně dobře, když nám podruhé oznámila, že jdeme pozdě, že byl nástup do letadla ukončený a že máme smůlu. Byl to obrovský paradox, letadlo stálo u Gatu, tubus byl stále k letadlu "přicucnutý", od vstupu do letada jsme byli tak 30 metrů a ona nám řekla, že nás nepustí.
Na řadu přišla samozřejmě diplomacie, argumenty a přemlouvání. Mladá slečna ale neměla potřebu projevit ani špetku lítosti a soucitu. Celou dobu s ironickým úsměvem konstatovala, že nás do letadla nepustí. "Boarding začal ve 21:27 a vy jste dorazili ve 21:40," tak to měla napsané na papírku, který si kvůli nám očividně připravila, aby se měla čím ohánět. Stále velmi slušně jsme jí poprosili, jestli by třeba nemohla někomu zavolat. A poprosit ho, aby jsme byli vpuštěni. Ano, zavolala. Hovor kolegni (mající na starost nástup do letadla) trval asi pět vteřin: "Maruško, tak jsou tady ti dva... Jo, jo, jasný... Tak ahoj." S dalším úsměvem na tváři nám oznámila, že máme smůlu, že nás do letedla nepustí.
Celkem jsme se dohadovali odhadem tak deset až patnáct minut. Až ve chvíli, kdy začal tubus odjíždět od letadla, jsme věděli, že máme opravdu smůlu. Slečna byla očividně spokojená, vyhrála. Bylo deset večer a ona nám předala lístek, na kterém bylo napsáno telefonní číslo do kanceláře Air France, kde si prý můžeme koupit novou letenku. Ať ale počítáme s tím, že lety jsou nyní hodně plné a že v té kanceláři stejně nikdo nebude a že tam otvírají až v osm ráno. Perfektní.
My ale chtěli ve čtvrtek po poledni na Nadala! Takže hned na letišti jsme v odletové hale začali shánět jednosměrné letenky do Paříže. Ideálně hned, ať to stojí, co to stojí. Jo letenky jsme našli. Za 7000 Kč pro jednoho. Jednosměrně do Paříže za sedmičku? No, to jsem se začal kroutit. Nakonec jsme po dvaceti minutách hledání na mobilu nějakým zázrakem našli přímo na webu ČSA dvě volná místa do Paříže na druhý den ráno, na čtvrtek v 7:00. A jen za 4600 Kč, ideální!
 |
| Ve čtvrtek ráno jsme měli být v Paříži. Místo toho jsme byli ale ještě doma. Alespoň jsme viděli krásný východ slunce v 5:35 |
Ten tedy vyšel na jedničku, i když je pravda, že jsem měl trochu obavy, když mi Aleš v 6:10 po bezpečnostní prohlídce s ledovým klidem oznámil, že jdeme do salonku Erste na snídani, protože má hlad a protože máme dost času do odletu. Ani snídaně ve stresu ale nezměnila nic na tom, že jsme šťastně a v pořádku dorazili po deváté hodině do Paříže. Program na Roland Garros začínal v 11:00, takže bychom měli s odřenýma ušima vše důležité stihnout.
Pokud jsme si mysleli, že se nic dalšího už stát nemůže, tak jsme se ale malinko spletli. Aleš žil několik let v Paříži a dobře to tam zná. Hned na letišti jsme tedy šli k automatu prodávající jízdenky na vlaky RER s tím, že do centra pojedeme stejně jako tisíce dalších turistů vlakem. Sešli jsme dvě patra do podzemí, odkud vlaky odjíždějí. Sedneme si na volná místa ve vlaku a čekáme na odjezd, jede to za tři minuty.. Když se ani po patnácti minutách nic nedělo a vlak stále byl na svém místě, začal jsem tušit další problémy.
 |
| Jako správní masochisti jsme šli i ve čtvrtek ráno do salonku Erste. Snídaně v 6:20 byla OK. |
Jak to dopadlo? No, dva lístky na RER za 20 EURO jsme nakonec zahodili a jeli jsme taxíkem za 70 EURO. Dovedete si představit, když na obřím letišti, kde jsou tisíce lidí, musí fungovat kyvadlová doprava? Nejen že jsme do žádného autobusu nezvládli nastoupit, ono to ani nešlo, protože tam prostě k našemu terminálu 2F žádné vůbec nedorazily. Můj názor byl takový, že problém s porouchaným návěstidlem byl akcí taxikářů. Protože ti fungovali perfektně. Byly tam stovky taxikářských aut a během chvilky jsme byli na cestě. To musely být žně. Přibližně v jedenáct jsme byli na hotelu, odkud jsme to měli na Roland Garros pěšky nějakých patnáct minut.
Takže ač to bylo neuvěřitelné, v půl dvanácté jsme byli v areálu a mohli jsme se bavit tenisem. Zážitky na tenisu byly příjemné a o nich mohu napsat někdy příště. Tohle je ale o cestování. Tak se malinko posuňme v čase...
 |
| Dva Alešové na tenise. Tady nám bylo ještě hej.. |
Air France. Z naší nepříliš vydařené středeční cesty s Air France jsem neměl dobrý pocit. Také kvůli tomu jsem jen tak mezi řečí Alešovi navrhl, že bychom mohli udělat klasický online check-in zpátečního letu v pátek večer, až se vrátíme z tenisu. Ležíc v naší parádní manželské posteli jsme se do check-inu pustili. Nikoho asi nepřekvapí, že nám aplikace v mobilu hlásila neznámou technickou chybu. A že se Air France omlouvá, ale že máme check-in udělat buď v kiosku na letišti a nebo klasicky u přepážky. Aleš zůstával relativně v klidu, já začínal skoro 24 hodin před odletem celkem panikařit. Tohle nedopadne dobře.
Přesto jsme si i sobotní program turnaje užili. Vzhledem ke skutečnostem jsme se ale rozhodli, že na letiště vyrazíme s trochu větším předstihem než je hodina do odletu. To nás asi osvítil bůh svatý..
Na letišti jsme byli v nějakých 16:30, takže skoro dvě hodiny před odletem. Samoobslužný kiosek psal naprosto identickou technickou chybu jako mobilní aplikace, a tak jsme šli klasicky k odbavovací přepážce. Za přepážkou seděl sympatický padesátník, který se chopil našich dokladů a začal nás odbavovat. "Samozřejmě, není problém, jdeme na to." Úsměv na tváři ho přešel asi po deseti vteřinách, kdy i jemu systém na terminálu vyhodil chybovou hlášku. Zatímco kiosky a aplikace hovořily velmi neurčitě, pán za přepážkou měl okamžitě jasno. "Co se dívám do systému, neabsolvovali jste cestu do Paříže, nemůžete absolvovat cestu zpět." Jak chabý byl náš argument, že máme přeci zpáteční letenku, za kterou jsme zaplatili. To ano, to jsme měli. Nenaplnili jsme ale základní podmínu zpátečního letu u zpáteční letenky. Abychom mohli absolvovat cestu zpět, musíme absolvovat i cestu tam. Do háje, to jsme chtěli, ale vy jste nás do letadla nepustili. Chybami se člověk učí. Teď už alespoň vím o pravidle "No-show" u některých leteckých společností.
 |
| Pánové, tak tohle bude problém. Pán za odbavovací přepážkou rychle ztratil úsměv. |
Aleš jako zkušený cestovatel a zkušený uživatel francouzského jazyka s pomocí angličtiny dostal z pána na přepážce informaci, že případnou reklamaci můžeme zkusit uplatit hned na letišti v kanceláři ticketingu. Otevřeně ale řekl, že si myslí, že máme smůlu a že budeme muset taxu zaplatit, pokud chceme letět v 18:10.
My (tedy hlavně Aleš) jsme se nevzdali a vydali se letištní halou do přibližně 500 metrů vzdálené kanceláře ticketingu Air France. Zda nastala další neuvěřitelná věc, která se mohla stát snad jen nám. Ve chvíli, kdy jsme byli od zmiňované kanceláře asi deset metrů, vystartovala proti nám letištní policistka, že se musíme okamžitě zastavit a že nemůžeme jít dál. Bylo nějakých 17:15 odhadem. Co se proboha zase stalo? Za kanceláří ticketingu byla další část odletové haly s velkým volným prostorem a přepážkami. Celý tento prostor byl během minuty bez lidí a vypadal tak trochu strašidelně. A co víc, uprostřed odletové haly stál bez cizího povšimnutí kufr. "Opuštěné zavazadlo, hrozba teroristického útoku. Vše se musí vyklidit," rozhazovala rukama zřízenkyně letiště.
 |
| Byli jsme kousek od Ticketing office (žlutý nápis vpravo nahoře). Paní nás ale nepustila. |
Čekání na záchranu bylo ale celkem krátké. Asi tak po pěti minutách napochodoval k osamocenému kufru dvoumetrový černý zřízenec letiště, během vteřiny kufr otevřel a začal se v něm přehrabovat. V kufru bomba nebyla, ten muž byl ale v mých očích hrdina. Když jsem na tu scénu z nějakých třiceti metrů koukal, tak jsem neměl pocit strachu, říkal jsem si, že jsem dost daleko. Ale na jeho místě bych tedy ten kufr neotevřel..
Pozitivní bylo, že asi po minutě byla otevřená kancelář ticketingu Air France a my se mohli jít dohadovat. Řekl bych, že v tu chvíli bylo tak 17:25. Aleš paní za pokladnou zopakoval náš pohnutý příběh a nikoho asi nepřekvapí, že postarší úřednice stejně jako pán za odbavovací přepážkou zopakovala, že máme smůlu a že není možné absolvovat let zpět bez zaplacení taxy. Poprvé padla otázka, kolik vlastně ta taxa je. Odpověď zněla jasně: "250 Euro." To se mi podlomili kolena. Alešovi očividně ne a začal protestovat, že to je komunismus a že to prostě není možné. Že máme zpáteční letenku, že nás nevzali do Paříže a že teď nás nechtějí vzít ani z Paříže.
Paní pouze pokrčila rameny, že ona si to nevymyslela a že s tím moc neudělá. Řekli jsme jí, že tedy poletíme jiným letadlem s jinou společností. "Ano, to můžete, ale až zítra. Dnes už nic neletí.." Dobrý. Tak nám prodejte prostě obyčejnou jednosměrnou letenku z Paříže do Prahy dnes v 18:10. "Vidíte, to mne nenapadlo. Dobrý nápad. Kouknu na cenu.. Aha, tak cena je v tuto chvíli 314 Euro za jednu letenku," dodala s nešťastným výrazem ve tváři. Následně se podívala na hodiny nad hlavou a konstatovala, že bychom se měli urychleně rozhodnout, zda v těch 18:10 poletíme, že se neúprosně blíží odlet. Aleš udělal klíčové rozhodnutí. Chceme letět domů dnes. Na pultík položil posledních 250 Euro, co měl v hotovosti. Paní začala okamžitě tisknout boarding pass. Jen ho dotiskla, následoval očekávaný dotaz. "A pán vedle vás zaplatí jak?" Aha, jasný, 250 Euro za jednoho. Takže 500 celkem. Já se už viděl, jak spím na letišti. Možná i Alešovi se na pár vteřin udělalo nevolno, ale s ledovým klidem ve tváři podal paní svou platební kartu s poznámkou, že druhých 250 Euro zaplatíme kartou.
Pak už to šlo rychle. Dva boarding passy, potvrzení o zaplacení, potvrzení o naší nespokojenosti se službami Air France a hurá k bezpečnostní prohlídce. Díky bohu tam nebyla u kontrol ani noha, takže jsme prošli prakticky plynule a v 17:40 jsme byli u našeho Gatu, kde akorát začal nástup do letadla. Věděli jsme, že se to dá stihnout za méně než třináct minut, přesto jsme ještě rychle doběhli do obchůdku opodál, abychom ratolestem koupili nějakou sladkost z cest. Pak už jsme pelášili do letadla. Všechno dopadlo perfektně, v 18:26 se letadlo odlepilo od země a v nějakých 19:34 jsme dosedli v Praze. Ani nevím, jakým letadlem jsme letěli. Asi nějaký Boeing, myslím. Bylo to prakticky stejné letadlo, jakým lítáme s ČSA nebo Smartwings. Akorát bylo na palubě občerstvení v podobě malé houstičky se šunkou a jeden nápoj dle vlastního výběru. Trochu drahá sranda.
Za blbost se platí, to je jasný. Stejně tak má něco do sebe, když o něčem řeknete, že to byl "výlet za všechny prachy". Jen pro zajímavost, naše náklady na let Praha - Paříž a Paříž - Praha byly následující (počítáno na dvě osoby):
Zpáteční letenka Air France - 7400,-
Jednosměrná letenka ČSA - 9200,-
Taxa za odblokování letenek v Paříži - 12750,-
CELKEM - 29350,-
To se vyplatí.
Peníze přeci nejsou všechno. I když jak říkal na závěr Aleš: "Opět se potvrdilo, že když se člověk dostane do problémů, tak nejjednodušší pomocí jsou peníze.."
Tento můj "blog" byl na úvod asi dost dlouhý. Pokud jste to dočetli až sem, tak jste stejní hrdinové jako ten dvoumetrový zřízenec, který bez bázně a hany otevřel uprostřed odletové haly kufr s nejistým obsahem.
A pokud třeba uvidím, že tento můj příspěvek někoho zajímal, tak zkusím zase někdy něco napsat. Třeba hned o zkušenostech a zážitcích ze samotného Roland Garros.. Nebude to takové drama, ale kdyby třeba někdo někdy chtěl na RG vyrazit, mohl by to mít jako inspiraci.
Mějte se a Air France zdar!
Komentáře
Okomentovat